Celkem dlouho jsem se chystal na výlet do zahraničí na nějaký koncert či festival. Pořád nebyly peníze nebo čas a další problémy. Na Asymmetry festival do polské Vratislavi jsem chtěl jet už několikrát a jsem velmi rád, že onou první zahraniční akcí mohl být právě pátý ročník tohoto skvělého festivalu.
Letos se vše konalo na velmi pěkném místě. Kongresové centrum u Haly století je opravdu super prostor pro podobnou hudební akci. Pravda, je to trochu z ruky a člověk, který město nezná, by na místo konání pěšky asi těžko dorazil. Naštěstí hned u Haly století staví autobusy a tramvaje, takže s dopravou nebyl žádný problém. V okolí je mnoho hezkých staveb včetně pěkného pavilónu. Dále také park a veliká fontána, která občas stříká do rytmu hudby a ve večerních hodinách barevně svítí. Už tohle prostředí dělá z Asymmetry mnohem zajímavější akci, než je většina festivalů, které jsou na hnusných stadiónech a podobně.
Hrálo se na třech, vlastně dvou pódiích. Na programu byly napsané tři. Hlavní, konvenční a třetí stage. Ve skutečnosti byly na místě však jen dvě. Ta hlavní, která byla opravdu hlavní, a poté druhá stage, která byla do devíti večer konvenční a poté se přejmenovala na třetí stage (celkem dobrý tah, heh). Většinu času jsem trávil na místě, kde hrála ta největší jména. Byl to velký sál Kongresového centra, ve kterém byla i možnost si stoupnout na menší balkón a vše pozorovat z výše. Pořadatele chválím za zvuk, který krom pár výjimek byl celou dobu velmi dobrý. Žádná kapela neutrpěla zvukovou újmu, aby to zkazilo zážitek z jejich vystoupení. Osvětlení bylo také skvělé po celou dobu. Netuším, kolik kapel si s sebou přivezlo vlastní osvětlovače, ale opět mě nenapadá jediná kapela, u které bych si mohl na světla stěžovat. Při prvním vstupu do sálu mě sice trochu vystrašil nápis „ATTENTION, during the concert there will be used STROBOSCOPE“ (nevhodné použití stroboskopů na koncertech přímo nesnáším). Ale i přes to, že místy dostávali epileptici řádné šoky, tak vždy se to do vystoupení hodilo a zážitek z koncertů to pouze umocňovalo. Na druhé stage jsem sice moc času nestrávil (popravdě jsem tam nezůstal ani jednou na celou kapelu), ale zde zas musím pochválit velmi příjemná křesla, do kterých když člověk zapadl, tak měl co dělat, aby neprospal vystoupení dalších kapel.
Hned po příchodu na festival překvapil velmi příjemný přístup pořadatelů. Když si vzpomenu, jakým vražedným pohledem se na mě většinou dívají na českých festivalech, kde když člověk přijde s lístkem a chce mapku festivalu a pásek na ruku, tak to se s Asymmetry nedá srovnávat. Pěkná slečna se usmála, pozdravila, otevřela mapku a začala vysvětlovat, co se kde nachází, kam mám jít, když se budu nudit atd. Ať fotím, co chci, jen ať mám vypnutý blesk (což by na takovéto akci měla být samozřejmost). Co mě však nejvíce potěšilo, bylo to, když mi slečna řekla, ať si jdu dát věci do šatny, že je zdarma. Ano, šatna byla ZDARMA! Chápu, že je doba zlá, ale platit dvacku pokaždé, když si chci odložit mokrou bundu? V Polsku to očividně není třeba. A abych nezapomněl, tak další fajn věc. Promenádovat se s chlastem v ruce jste mohli, jak jste chtěli, do sálu vás ovšem ani s kelímkem piva, který jste si koupili na místě, nepustili. Pár alkoholiků, kteří mají potřebu nasávat i během koncertu, sice zatlačí slzu (taky jsem si občas během koncertu říkal, že bych něco polknul), ale žádné létající kelímky, žádná polepená zem a polité hadry, plus žádný smrad z cigaret. No paráda!
Čtvrtek
První interpret, kterého jsem viděl, byl Balázs Pándi. Experimentální bubeník, který spolupracoval již se jmény, jako je Merzbow, Venetian Snares či Otto von Schirach. Nutno uznat, že bubeník je velmi dobrý a jeho hra na bicí, prokládaná různou elektronikou a noisy, mě bavila. Když však stoupl od bicích a věnoval se pouze syntetizátorům a dalším hračkám, tak jeho vystoupení pomalu začalo ztrácet šťávu. Pándiho jsem do festivalu příliš neznal, a i když mě nenudil, tak ve výsledku nezanechal příliš pozitivní dojem.
Následující Agalloch znám naopak velmi dobře již delší dobu. Zhruba před rokem jsem je viděl v pražském Matrixu, kde se předvedli v celkem dobrém světle. Agalloch začali s ne příliš dobrým zvukem. Začátek setu byl příliš přebasovaný a téměř zanikaly kytary. Během prvního songu Limbs se ale vše spravilo a zvuk byl po zbytek setu perfektní. Díky nazvučení jsem si ve výsledku užil Agalloch mnohem lépe než loni v Praze. Na albech má John různě vrstvené vokály, které je naživo těžké provést. Tentokrát měl mikrofon správně naechovaný a i naživo to znělo dost podobně jako na albu. Navíc mi připadá, že i zpívá lépe. Na Asymmetry hráli nejspíše nejkratší set ze svého turné (loni hráli přes hodinu a půl a tentokrát jim stačila necelá hodina), i přes to ale zahráli svou novou dvacetiminutovou skladbu Faustian Echoes. Dost slušně to předvedli, kdo by řekl, že to bude na koncertě tak záživné. Dost bzučících kytarových pasáží a fakt dobré, fakt dobré. Před ní zazněla také hitovka Falling Snow a svůj set zakončili prvními dvěma třetinami skladby Our Fortress is Burning.
Dále hráli domácí Vader. Abych byl upřímný, nemyslím si, že zrovna Vader byli správnou volbou na tento festival. Chápu sice, že zde pořadatelé chtěli mít aspoň jednu velkou domácí kapelu, ale také mohli vybrat lépe. Vader sice nejsou špatná kapela, již několikrát jsem je naživo viděl, ale nikdy mě příliš nebrali. Lepší by asi bylo šáhnout do progresivnějších vod a pozvat například Riverside, nebo kdyby chtěli zůstat u extrémního metalu, aby si první den zachoval svou tvář, tak i Behemoth by byli lepší volba. Vader předvedli výkon, na který jsme od nich zvyklí. Umí hrát, ale na delší poslech naživo to není. Hráli hodně z desky Black to the Blind, ale já poté, co jsem slyšel svůj oblíbený track Carnal, odešel nabrat síly před headlinerem večera.
Poslední kapelou ve čtvrtek pro mě byl právě headliner Mayhem. Mayhem jsou legendou a skvělou kapelou, a i když to je poměrně dlouho, co vydali poslední album, jsou stále koncertně hodně aktivní. Také to nebylo prvně, co jsem měl tu čest vidět Mayhem naživo (naposledy to bylo na Brutal Assaultu v roce 2011), ale byli pro mě velkým lákadlem. O půlnoci, hned po intru Silverstar Anfang, začal Deathcrush. Hellhammer mlátí do bicích ostošest a předvádí perfektní výkon, no a Attila… Attila jak jinak než v kněžské kápi s pomalovaným obličejem. Celou dobu si hraje se svícemi na oltáři, který měl před sebou, mává lebkami a předvádí svou pekelnou show. Samozřejmě mě také celou dobu uchvacuje svým vokálním výkonem, který je stále lepší. Viděl jsem nedávno i jeho sólové vystoupení s Void ov Voices, a i když v Mayhem jde trochu o jiný druh vokálu, tak mě neustále překvapuje. V hodně skladbách si oproti deskám a předchozím vystoupením vokální linku pozměnil a ukazuje, že je opravdu pan zpěvák. Set však Mayhem moc originální nezahráli. Čekal jsem nějakou novou skladbu a doufal ve více písní z Ordo Ad Chao, ale nakonec zazněla jen Illuminate Eliminate a zbytek setu byl téměř stejný, jako vždy. Potěšila jen Funeral Fog, kterou na Brutale nehráli, a také Symbols of Bloodswords. Po hodinovém pekle to Mayhem balí a já se mohu v klidu odebrat na hostel a jít spát. Mimochodem, udělat krásné triko speciálně pro zastávku v Polsku a v Ostravě je skvělý nápad, hned jak jsem ho uviděl, tak jsem ho musel mít.
Pátek
Páteční den byl, co se programu týče aspoň z mého pohledu, nejnabitější. Hned od prvních IconAclass jsem se na hlavní stage těšil na všechny vystupující až do konce. IconAclass, ve kterých rapuje známý rapper Dälek, začali hned v sedm. Poměrně jsem byl zvědavý na to, co předvedou. Docela jsem rád, že organizátoři přidali do programu i hiphop. Moc často na hiphopové akce sice nechodím, ale jelikož jsem tomuto žánru otevřen, tak jsem to přijal jako zajímavé zpestření tohoto převážně metalového festivalu. Přiznám se, že mě naživo příliš nebavili. Sem tam se sice objevily zajímavé momenty, ale oproti projektu Dälek mi IconAclass přišli stereotypnější a po hudební stránce ne až tolik zajímaví.
Následující The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble mne však přímo nadchli. Jsem velký fanoušek jak jejich tvorby, tak i jejich alte-ega The Mount Fuji Doomjazz Corporation. Na jejich koncert jsem se velmi těšil a ani z daleka jsem nebyl zklamán. Odehráli hodně ambientní set (místy ambientnější než na albech) a v některých pasážích mě to přímo naprosto pohltilo, i když sice hráli jen ve čtyřčlenné sestavě, konkrétně Gideon Kiers, Charlotte Cegarra, Hilary Jeffery a Eelco Bosma. Když jsem si s lidmi z Kilimanjara v sobotu povídal, tak mi prozradili, že baskytarista Jason Köhnen, známý též jako Bong-Ra, má zraněná záda, a proto se neúčastní jejich letošního turné. Basa tedy byla puštěna ze samplů, ale výkon kapely to vůbec neovlivnilo. Nejvíce mě zaujaly Charlottiny vokály. Způsob, kterým je v hudbě používá, se jen tak nevidí. Například v hitovce Embers má normální zpívanou linku, ale v některých skladbách různě nechává echovat svůj hlas bez jakýchkoli slov, mnohdy jen i krátký dech. Naživo to je velice působivé. Skvělé je také Hilaryho použití trombónu, jak už dronové pasáže, tak třeba nečekané vysoké tóny, které občas zahraje skoro do ticha. Občas mě hudba Kilimanjara natolik vcucla, že jsem jen stál se zavřenýma očima a nevnímal nic okolo. Předvedli opravdu velmi dobrý koncert. Škoda jen ne příliš zajímavé černobílé projekce. Místy jsem si všiml některých upravených záběrů z filmu Begotten, což si mohli odpustit, jelikož se to do jejich hudby moc nehodí a používá to v projekci už kdekdo. Mohli také zahrát více ze svého eponymního debutu. Já zaregistroval jen song Lobby. Přestože nehráli ani jeden z mých nejoblíbenějších songů Pearls for Swine a Twisted Horrizons, tak k dokonalosti jejich setu chybělo velmi málo. Teď jen doufat, že se mi někdy poštěstí vidět i The Mount Fuji Doomjazz Corporation. Škoda, že kapela s sebou neměla merch, za který bych jistě byl schopný utratit hromadu zlotých.
Druhou kapelou, u které mě hodně mrzelo, že s sebou nemá merch, byli norští Shining. Jørgen Munkeby jej prý zapomněl na letišti, což je velká škoda. Shining hráli hodně ze svého nového alba One One One, které je velmi dobré a jistě by stálo za koupi. Jako první zahráli novou klipovku I Won’t Forget a pokračovali s Blackjazz Rebels. V jejich tvorbě je čím dál méně jazzu a směřují více do metalových a rockových vod. V některých skladbách jsou vyloženě skákací pasáže a v kotli to místy dobře vřelo. Všichni v kapele jsou perfektní muzikanti a set odehráli s naprostou přesností. Pár skladeb, které hráli, sice jemně pozměnili, natáhli, zpomalili, zopakovali některé pasáže, ale vše šlapalo přesně, jak má. No a Jørgen. Ten člověk je naprostý blázen. Krom toho, že je skvělý zpěvák, kytarista a hlavně saxofonista (o čemž jsme se mimo jiné mohli přesvědčit už za dob, kdy hrál s Jagga Jazzist a nebo na Ihsahnových albech, kde se saxofonem hostuje), tak je hlavně skvělý frontman, který dobře dovede vyhecovat lidi. Normálně sice to otravné „hej, hej, hej“ na koncertech přímo nesnáším, ale jemu jsem to sežral i s navijákem. Opravdu, takový blázen, jako on, je pro kapelu naprostá výhra. Jen mohl být trochu méně ukecanej. Pokračuje se klipovkou Fisheye z Blackjazzu… paráááda tyvole! Za kapelou viselo obrovské logo Shining na oranžovém plátně, které vypadalo dost krutě. No a jak jsem psal o tom, že epileptiky stroboskopy občas vůbec nešetřily, tak během setu Shining dostávali řádně na prdel a i normální lidé jistě měli občas problém s tím, aby jim to nevypálilo zorničky. Dále se hrálo My Dying Drive, How Your Story Ends, (možná i The Hurting Game, ale to si nejsem stoprocentně jistý), jazzovou The Red Room z Grindstone, za kterou jsem rád, klidně mohli střelit více starších jazzových skladeb. No a potom z Blackjazzu The Madness and the Damage Done, Exit Sun, Healter Skelter a na závěr mocně natáhnutý cover 21 Century Schizoid Man od King Crimsona. Nevím, zda má cenu to dále rozpitvávat, ale za mě jednoznačně nejlepší kapela.
S perfektními kapelami však stále nekončíme. Trojici úžasných skupin ten den doplnili ještě Cult of Luna. Ti stejně jako Shining ukázali, že mají vše do detailu promakané a precizně zvládnuté. Z počátku jsem si říkal, jestli ten jejich hodinu a půl dlouhý set celý zvládnu. Přeci jen jsem byl už docela vyčerpaný z předchozích kapel. Z něčeho takového, jako jsou Cult of Luna, se však odejít nedá. Nakonec mě i jejich koncert zvládl silně chytnout a i ta hodina a půl utekla poměrně rychle. S naprosto parádním zvukem vyniklo všech těchto sedm muzikantů, což mě až překvapilo, jak dobře se dají nazvučit tři kytary, baskytara, klávesy s různými samply, dvoje bicí a několik vokálů. Začalo se s intrem The One a skladbou I: The Weapon z nové desky Vertikal, ze které ten večer hráli hodně písní. Setlist ale doplnilo i pár věcí ze starších alb, konkrétně Ghost Trail, Finland a Dark City, Dead Man. Co musím na koncertu Cult of Luna vyzdvihnout, je skvěle zvládnutá gradace jednotlivých skladeb a jejich návaznost na sebe. Žádný konec a pak čekání na to, než se zbytek kapely vzpamatuje. Třeba přímý přechod z Ghost Trail na Finalnd byl bravurně zvládnutý. Co se mi ale ze všeho líbilo nejvíce, bylo živé podání Passing Through. Tuhle věc sice z alba moc nemusím, ale naživo to byl nejsilnější moment z celého Asymmetry festivalu. Než studiové verzi se to tentokrát podobalo spíše akustické nahrávce, kterou kapela nahrála venku ve sněhové vánici a podobná atmosféra, jakou má právě tohle video, panovala i na koncertě. Osvětlený jeden kytarista, který zpíval a do cinkání xylofonu, no paráda. Nakonec ještě mocná In Awe Of, kde se polovina kapely přeřvávala a šlus. Dost dobrý zážitek. Mrzelo mě jen, že se nehrálo více z desky Eternal Kingdom a kladl se důraz hlavně na novinku. Nové songy byly sice naživo dost dobré, ale takovou Eternal Kingdom a nebo Owlwood bych si poslechl moc rád. Jsem zvědavý, jaký set zahrají letos na Brutal Assaultu.
Naprosto vyčerpaný ještě zvládám koncert Astronautalise, který na rozdíl ode mne ještě byl schopný pobíhat po pódiu a řvát. Nebylo to špatné. Určitě mě tento rapper bavil více než první IconAclass. Hlavně v doprovodu s živým bubeníkem a kytaristou to mělo celkem šťávu. Kapela trochu vyzněla až post-rockově a dala by se poslouchat dost možná i samotná, navíc kytarista zpíval pasáže, které už Astronautalis neudýchal. Možná do toho vystoupení dal až příliš energie. Odrapoval a odeřval to dobře, ale sem tam během toho všeho skákání už nestíhal s dechem. Hodně dobrý byl ale freestyle, který udělal před koncem. To se mi hodně líbilo. Každopádně po tomhle jsem už totálně mrtvý a lehnout do postele pro mě bylo jako projití nebeskou bránou.
Sobota
Jelikož se v sobotu počasí umoudřilo a konečně přestalo pršet, tak se po procházce Vratislaví před začátkem programu ukládám ke krátkému odpočinku v parku, který je poblíž Kongresového centra. Slunce svítí, ptáci zpívají, fontána stříká, zkrátka pohoda, až se mi podařilo zameškat set Metallic Taste of Blood. Druhé Ufomammut však vynechat nesmím. Viděl jsem je sice i o tři dny dříve v pražském Chapeau Rouge, ale byl jsem velmi zvědavý, jak jejich hudba vyzní na velkém festivalu. Na Asymmetry měli jen 50 minut hracího času. Oproti klubovému koncertu, kde měli hodinu a půl a zahráli celé ORO (jak Opus Primum, tak Opus Alter) v celé své délce, to byl poněkud rozdíl. Celé ORO nakonec hráli i zde, pouze v trochu osekané verzi. Vynechali táhlá intra a klidné pasáže mezi jednotlivými riffy a ve výsledku to vyznělo mnohem úderněji a hutněji. Popravdě jsem tuhle změnu uvítal a líbilo se mi to ještě o stupeň více než v Praze. Ty nudné vsuvky mezi riffy zrovna moc nemusím a tohle byl mnohem větší rockec. Hlavně poslední riff, ten dovede dobře nakopat do zadku. Jen to mohlo být tentokrát hlasitější, ale zas zážitek umocnila velká projekce.
S projekcí se pořádně vytáhli i Amenra.Ti měli svou vizuální stránku rozhodně nejvychytanější ze všech kapel na festivalu. Světla vypnout a vše překrýt obří projekcí, která když v hlavě zapátrám, byla jednou z nejlepších, co jsem kdy viděl. Opravdu perfektní záběry, které se skvěle do jejich hudby hodí. Kolikrát jsem na projekci koukal tak intenzivně, že jsem téměř nevnímal, co se děje. Hrálo se ale z posledních tří desek Mass III, IIII a V a zazněly ty nejsilnější skladby. Z hlavy si například vybavím The Pain It Is Shapeless We Are Your Shapeless Pain, Am Kreuz, Nowena | 9.10 a Silver Needle Golden Nail. Celá kapela odehrála čelem k lidem, jen zpěvák tradičně zády k davu a hrozil na projekci.
Následoval headliner dne. Melvins ve svém Lite provedení. Vystoupili pouze jako trio ve složení Buzz Osborne, Dale Crover a Trevor Dunn. Hrálo se tedy pouze na kytaru, jedny bicí a kontrabas, plus pár těch zpěvů. Na rovinu se přiznám, že nejsem fanoušek Melvins a ani posluchač znalý jejich tvorby, tak nejsem schopný moc srovnat to, co předvedli, s nějakou nahrávkou či staršími koncerty. Každopádně to bylo velmi slušné. Všichni skvělí hudebníci, hlavně Trevorova hra na kontrabas a bicí sóla, která odehrál Dale, mě hodně bavila. Spolu s Shining nejspíše nejlepší hudební výkony festivalu. Jen pravda, že přes hodinu dlouhé vystoupení už místy začínalo nudit a občas jsem přešlapoval a zašel jsem si pro pivo. Rozhodně mě ale kapela oslovila a nalákala k tomu, abych věnoval nějaký čas poslechu její tvorby.
Závěr celého festivalu patřil Francouzům Von Magnet. Ti předvedli asi nejodlišnější vystoupení oproti zbytku festivalu. Hodně teatrální show, plnou různých zpěvů, využití perkusí a všeho možného. V průběhu si malovali po obličejích nějakou černou barvu, trhali si oblečení a vše značně prožívali. Místy bylo i problém určit, zda se jednalo o hudební koncert či spíše divadelní představení. Jak jsem napsal, bylo to opravdu něco jiného, ovšem velmi zajímavá show a krásný konec skvělého festivalu.
Asymmetry festival byl tímto již za námi. Snad z předchozího textu jasně vyplývá, že jsem si jej nad míru užil. S čistým svědomím mohu klidně napsat, že se jednalo téměř po všech stránkách o nejlepší festival, na kterém jsem doposud byl. Výběr kapel skvělý (a hlavně různorodý), vystoupení kapel parádní, zvuk a světla perfektní a místo konání také velmi pěkné. Děkuji pořadatelům z Firleje za skvělý zážitek a doufám, že další ročníky budou neméně atraktivní jako ten letošní a do Vratislavi se v následujících letech opět podívám. Je to velmi hezké město, ve kterém se dá na co koukat, a když pobyt zde doplní skvělé kapely, jako ty, co hrají na Asymmetry, je to paráda. Jen teda pořádný teror byla cesta vlakem zpátky do českých končin. Ach ty polské vlaky, to byl hrozný očistec.
Na závěr si dovolím skromný žebříček kapel, které jsem viděl, v pořadí od nejlepších po ty, které mne až tolik nezaujaly:
- Shining
- The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble
- Cult of Luna
- Amenra
- Ufomammut
- Agalloch
- Mayhem
- Melvins
- Von Magnet
- Astronautalis
- IconAclass
- Balázs Pándi
- Vader
Fotografie zapůjčila Veronika Klimonová.
http://www.photomusic.cz/report/1151-asymmetry-festival-50.html
